poslední dny našich domácích mazlíčků
11.4009. 08. 05
jen tak
Tak máme v Praze na bytě zase o jedno zvířátko míň. Tomáš
se po roce zbavil potkana. Způsob, jak to udělal (jen nerad přiznávám že
s mojí asistencí), se mi ale vůbec nelíbil. Byl to ovšem impuls,
abych zavzpomínal, co všechno jsem od mala choval za domací potvůrky a jak
jsem o ně přišel. Na konec pár příkladů, co se staly mým
známým..
Doma jsme nikdy neměli žádný zvíře. My ne, o patro níž měla
babička rozmazlenýho pudla. Žili jsme spolu v v symbiózé do mých
tří let, pak se vztah jednoho dne zhoršil. Už byl docela starej a prostě
si ode mě ze stolu půjčil barevnou fixku, já nesouhlasil, chtěl jsem ji
zpátky a ten debil mě pokousal. Na pár let jediný domácí zvíře.
V první třídě, když už pudlíka babička neměla, jsem za
vysvědčení dostal od druhý babičky kocourka. No, kocourka – já si
sice vybral kocourka, ale po prvních koťatech jsme zjistili, že jsem vybral
špatně. Kočku jsme měli skoro dvanáct let, přišly jsme o ní až
v době, kdy jsme předělávali střechu.
Zvířátko, který bylo jen a jen moje jsem dostal asi ve druhý třídě od
tety k svátku. Morče. Máma nadávala, že je to blbej dárek, ale co se
dalo dělat. Po tejdnu jsem najednou měl morčata dvě, asi proto bylo
předtim tak velký. Když jsme jeli na dovolenou, dali jsme morčata
k babičce, kde měly pár dní žít s králíkama u slepic.
Koho by napadlo, že děda nechá otevřenou králíkárnu a morčata uklove
kohout. Taky jsem měl andulku. Modrou. Ferdíka. Docela dlouho jsem ji měl,
ale začala se u mě projevovat alergie na peří a tak jsme museli koupit
peřinu pro alergiky a andulku si vzala prababička. Byla nemocná, zlomila si
křídlo o klec, ale jinak v pohodě. Jenže jak nelítala a starala
se o ní babička, tak jí zašlápla. Prostě jí neviděla. To jsem se
ale dozvěděl až o pár let dýl, do tý doby jsem žil v iluzi,
že byla stará a navíc, že je zakopaná v záhonku před panelákem (ta
andulka). Nebyla. Hodili ji do kontejneru. V sedmý třídě jsem si
pořídil rybičky. Zrovna v období, kdy se stěhoval můj pokoj
z bytu o patro výš na půdu. Podzim, venku zima a já ještě
neměl topítko. No a tak jsem přitápěl ponorákem. A jednou jsem
zapomněl a přitopil jsem trochu víc. Neonky a paví očka –
doporučuju začátečníkům, fakt odolný! Akvárko bylo prázdný a co
s ním? Pořídíl jsem si želvu, která dojela zbytky rybiček a
pokoušela se i o vodního šneka, kterej mi předtím čistil sklo, ale
marně. Než aby vylez a nechal si ukousnout část těla, radši už nevylez a
zemřel přirozenou smrtí ve svém domečku. Želvu mám doteď, měl jsem
jich víc, ale jedna se mi ztratila na zahradě a další jsem daroval kolegovi
od táty z práce.
A teď pár příkladů jak o své miláčky přišli mí známí.
Určitě jste kdysi dávno měli doma tatramatku – automatickou pračku
s vrchním plněním, která vám putovala po koupelně. Babičky
kamarádka ji měla. Měli i suchozemskou želvu, která běhala po bytě.
Na návštěvu koupelny za pračkou si zvolita špatnej čas a tak si
dokážete představit, jak její krunýř dopad. Krutá smrt. To můj
bratránek měl strašilku. Ve zverimexu se Péťa dozvěděl, že by měla
mít vlhko a ať kdyžtak terárko rosí. No a tak Péťa rosil a rosil až mu
strašilka zplesnivěla. Jinou kapitolou jsou známí, co zbožňujou
zvířata, dost se o ně staraj, ale občas udělaj ještě o dost
větší chybu. Jen co si vzpomínám, tak měli králíčka. Malej, chlupatej,
roztomilej. Utekl jim a skočil z balkónu ze čtvrtýho patra, takhle jim
skočilo a skončilo i kotě. Činčila, která si kousla do
prodlužovačky taky asi neměla moc šance na přežití a malá vodní
želva, která uschla v akvárku na topení, ve kterým se vypařila voda,
když byli na dovolený, nebyla posledním zvířetem, co chovali.
Tady v Praze jsme měli zvířata, který jsme si do bytu přímo
koupili dvě. Teda dva druhy. Křečky a potkana. Křečci byli původně dva.
Pak dohromady šest, asi jedenáct a přibývali. Jo, svoje počty si matka
redukovala docela hbitě, ale stejně jich bylo moc. V noci děsnej
kravál a pískání, když začali běhat po akvárku ve tři hodiny ráno.
Ondru to budilo. No a tak jsme je postupně všechny vypustili směrem ke
smetišti, kde se o chvíli dýl začaly stavět rodinný domky. My to ale
předtim netušili. Potkana měl Tomáš něco přes rok a za tu dobu ani
nedostal jméno (oficiálně nedostal – moje varianta, jak jsem mu
říkal s Kačkou nebyla uznána a Tom ji považoval za hanlivou).
Uvidíme, jaký další zvířátko se ocitne v péči zdejšího bytu.
Když si Tom vybíral potkana, uvažovali jsme o osmákovi degu, ale
jakmile jsme si přečetli, co dovede udělat, přešlo nás to. Co jste
chovali vy a jestli jste už dochovali, jakým způsobem?
Autor: mike |
TrackBack |