poslední dny našich domácích mazlíčků
11.4009. 08. 05
jen tak
Tak máme v Praze na bytě zase o jedno zvířátko míň. Tomáš
se po roce zbavil potkana. Způsob, jak to udělal (jen nerad přiznávám že
s mojí asistencí), se mi ale vůbec nelíbil. Byl to ovšem impuls, abych
zavzpomínal, co všechno jsem od mala choval za domací potvůrky a jak jsem
o ně přišel. Na konec pár příkladů, co se staly mým známým..
Doma jsme nikdy neměli žádný zvíře. My ne, o patro níž měla
babička rozmazlenýho pudla. Žili jsme spolu v v symbiózé do mých
tří let, pak se vztah jednoho dne zhoršil. Už byl docela starej a prostě si
ode mě ze stolu půjčil barevnou fixku, já nesouhlasil, chtěl jsem ji
zpátky a ten debil mě pokousal. Na pár let jediný domácí zvíře.
V první třídě, když už pudlíka babička neměla, jsem za
vysvědčení dostal od druhý babičky kocourka. No, kocourka – já si
sice vybral kocourka, ale po prvních koťatech jsme zjistili, že jsem vybral
špatně. Kočku jsme měli skoro dvanáct let, přišly jsme o ní až
v době, kdy jsme předělávali střechu.
Zvířátko, který bylo jen a jen moje jsem dostal asi ve druhý třídě od
tety k svátku. Morče. Máma nadávala, že je to blbej dárek, ale co se
dalo dělat. Po tejdnu jsem najednou měl morčata dvě, asi proto bylo předtim
tak velký. Když jsme jeli na dovolenou, dali jsme morčata k babičce,
kde měly pár dní žít s králíkama u slepic. Koho by napadlo, že
děda nechá otevřenou králíkárnu a morčata uklove kohout. Taky jsem měl
andulku. Modrou. Ferdíka. Docela dlouho jsem ji měl, ale začala se u mě
projevovat alergie na peří a tak jsme museli koupit peřinu pro alergiky a
andulku si vzala prababička. Byla nemocná, zlomila si křídlo o klec,
ale jinak v pohodě. Jenže jak nelítala a starala se o ní babička,
tak jí zašlápla. Prostě jí neviděla. To jsem se ale dozvěděl až
o pár let dýl, do tý doby jsem žil v iluzi, že byla stará a
navíc, že je zakopaná v záhonku před panelákem (ta andulka). Nebyla.
Hodili ji do kontejneru. V sedmý třídě jsem si pořídil rybičky.
Zrovna v období, kdy se stěhoval můj pokoj z bytu o patro
výš na půdu. Podzim, venku zima a já ještě neměl topítko. No a tak jsem
přitápěl ponorákem. A jednou jsem zapomněl a přitopil jsem trochu
víc. Neonky a paví očka – doporučuju začátečníkům, fakt odolný!
Akvárko bylo prázdný a co s ním? Pořídíl jsem si želvu, která
dojela zbytky rybiček a pokoušela se i o vodního šneka, kterej mi
předtím čistil sklo, ale marně. Než aby vylez a nechal si ukousnout část
těla, radši už nevylez a zemřel přirozenou smrtí ve svém domečku. Želvu
mám doteď, měl jsem jich víc, ale jedna se mi ztratila na zahradě a další
jsem daroval kolegovi od táty z práce.
A teď pár příkladů jak o své miláčky přišli mí známí.
Určitě jste kdysi dávno měli doma tatramatku – automatickou pračku
s vrchním plněním, která vám putovala po koupelně. Babičky
kamarádka ji měla. Měli i suchozemskou želvu, která běhala po bytě.
Na návštěvu koupelny za pračkou si zvolita špatnej čas a tak si dokážete
představit, jak její krunýř dopad. Krutá smrt. To můj bratránek měl
strašilku. Ve zverimexu se Péťa dozvěděl, že by měla mít vlhko a ať
kdyžtak terárko rosí. No a tak Péťa rosil a rosil až mu strašilka
zplesnivěla. Jinou kapitolou jsou známí, co zbožňujou zvířata, dost se
o ně staraj, ale občas udělaj ještě o dost větší chybu. Jen co
si vzpomínám, tak měli králíčka. Malej, chlupatej, roztomilej. Utekl jim a
skočil z balkónu ze čtvrtýho patra, takhle jim skočilo a skončilo
i kotě. Činčila, která si kousla do prodlužovačky taky asi neměla
moc šance na přežití a malá vodní želva, která uschla v akvárku na
topení, ve kterým se vypařila voda, když byli na dovolený, nebyla
posledním zvířetem, co chovali.
Tady v Praze jsme měli zvířata, který jsme si do bytu přímo
koupili dvě. Teda dva druhy. Křečky a potkana. Křečci byli původně dva.
Pak dohromady šest, asi jedenáct a přibývali. Jo, svoje počty si matka
redukovala docela hbitě, ale stejně jich bylo moc. V noci děsnej kravál
a pískání, když začali běhat po akvárku ve tři hodiny ráno. Ondru to
budilo. No a tak jsme je postupně všechny vypustili směrem ke smetišti, kde
se o chvíli dýl začaly stavět rodinný domky. My to ale předtim
netušili. Potkana měl Tomáš něco přes rok a za tu dobu ani nedostal jméno
(oficiálně nedostal – moje varianta, jak jsem mu říkal s Kačkou
nebyla uznána a Tom ji považoval za hanlivou). Uvidíme, jaký další
zvířátko se ocitne v péči zdejšího bytu. Když si Tom vybíral
potkana, uvažovali jsme o osmákovi degu, ale jakmile jsme si přečetli,
co dovede udělat, přešlo nás to. Co jste chovali vy a jestli jste už
dochovali, jakým způsobem?
Autor: mike |
TrackBack |