18.2621. 11. 07
jen tak
Tak jsem se sem po dlouhý době zase přišel podívat a koukám. Kde se
vzalo tu se vzalo – nic. Nic novýho tu není a proto tu vyvstává pouze
jedna otázka: „kde je asi konec Majkovi?“
Aby to tu nebylo tak prázdné, rozhodl jsem se po dlouhých úvahách, že
zde začnu publikovat já. Ptáte se jak je to možné?
- je správně :) opravdu to nejsem já Majk nýbrž Kuba Kuba, svého času
už bez Morče Morče, které se po dlouhém a úporném boji s Káně
Káně nechalo sežrat a zbyla po něm jen nožička.
Autor: Kuba |
Trvalý odkaz | TrackBack |
18.2701. 04. 06
jen tak
Ještě žiju! Skoro půl roku se tu neobjevilo nic nového,
s příchodem jara ožívám a zase se pouštím do publikování:)
Co se za tu dobu změnilo? Je toho docela dost.
Technicky se změnilo umístění webu. Díky prodeji domény Aktuálně.cz, která teď slouží jako
zpravodajský server, a nutného přejmenování stránek, hostujícíh na
aktualne.cz, jsem se rozhodnul, že budu mít doménu vlastní. Proto
mikemaly.ne. Aleš mi stránky přetvořil tak,
že pro publikování používám jeho redakční systém, hosting mi
zprostředkoval Ondra.
V létě jsem řešil, jestli chci nebo nechci přestoupit na Technickou univerzitu do Liberce. Nakonec jsem se
rozhodnul pro přestup. Na TUL jsem mnohem spokojenější, než v Praze.
Jako všude, i tady se najdou věci, ke kterým mám výhrady, ale není
to nic zásadního. Co mě ale jako první nadchlo na naší fakultě bylo
studijní oddělení. Zaslouží pochvalu. V porovnání s tím
pražským vám se vším ochotně pomůžou a i prostředí se mi
sympatičtější. Samostatná místnost, ne přepážky oddělené sklem, jako
na poště, co jsme měli na FELu.
Zkouškové jsem přežil úspěšně, uvidíme, jak to půjde dál.
V Praze jsme byli jako pokusní králíci – první ročník
strukturovaného studia, na kterém se všechno testovalo, tady je to už
ustálenější.
Nutnost mít doma internet v podobě neomezené a cenově přijatelné
(v porovnání s dial-up a EDGE) zapříčinila pořízení ADSL od
Českých radiokomunikací během listopadu. Nemůžu si na ně stěžovat a
jejich služby všem doporučuju. Za tu dobu mi nešel internet dvakrát.
Vypadlo to někdy kolem 22h, ale hned jsem nahlásil poruchu a během hodinky
se to rozběhlo. Ráno ještě volali, jestli je vše v pořádku. Linku
jsem měl až do ledna 256/64, od navýšení rychlostí Českým Telecomem
začátkem února mám 768/128. Je to sice tarif s tvarováním datového
provozu, ale po celou dobu nefungovalo tak, jak by mělo, takže jsem měl
z větší části plnou rychlost. Teď už čekám na Bluetone Premium
2006, kdy mi odpadnou datové limity a rychlost se zvýší na 1024/256 a
zárověň se sníží měsíční paušál oproti současnosti.
Počet telefonních čísel, který používám jsem zredukoval. Mám dál
Eurotel a Vodafone Přibylo mi pražské telefonní číslo pro IP telefonii
přes VoipBuster. Jinak Vodafone
u mě definitivním přechodem na novou značku dost ztratil, Eurotel mě
od podzimu překvapuje fakturama a každej měsíc čekám, co se tam objeví
za částku. Za říjen mi totiž přišla faktura na skoro sedm tisíc korun.
Ačkoliv jsem měl aktivní službu Data Nonstop, účtovali mi data za
internet. Reklamaci naštěstí kladně vyřídili. To bylo poprvé, co mě
překvapila faktura. Asi o týden dýl přišla podivná faktura za
služby mamce. Už není klientem Eurotelu několik let, ale přišlo ji
vyúčtování za 0 provolaných minut, 0 Kč měsíční paušál a
částka k zaplacení na složence 0 Kč. Docela zajímavý. Koncem
roku, kdy se mobilní operátoři předháněli v nabídkách, aby klofli
co nejvíc zákazníků na paušál s upsáním na dva roky, kvůli
blížící se přenositelnosti, přišel Eurotel s voláním po třetí
minutě zdarma. V lednu jsem nabídku dvakrát využil a přišla faktura
asi na 1000 Kč. Při hovoru s operátorem zjistil, že se mi od
prvního ledna změnil tarif na starší, u kterého tato akce neplatila.
Reklamace pak proběhla bez problémů, přeúčtovali leden správným
tarifem. Jak došlo jen tak ke změně nevím. Uvidím, co můžu čekat
teď:)
Autor: mike |
Trvalý odkaz | TrackBack |
00.4226. 10. 05
jen tak
Tohle se může stát jenom mně:)
Bylo něco mezi třetí a čtvrtou hodinou v noci a já se vzbudil
hrůzou ze sna! Jak mám rád horory a pocit, že se bojim, tak se mi to teď
nelíbilo ani trochu.. zdál se mi hnusnej sen, že mě unesly nějaký cizí
bytosti, protože jsem na fotce zachytil jejich loď, jak letí nad krajinou a
ukázal ji ve škole. Ten den, kdy jsem to někomu ukázal proběhnul docela
normálně – lidi ze školy z Prahy se mnou sice byli zřejmě na
střední podle budovy, teď zpětně vim, že tam byla spousta nesrovnalostí,
ale to si během snu neuvědomíte.. no a den normálně skončil, normálně
jsem šel spát a najednou jsem se probudil. Nemoh jsem se hejbat a připadal
jsem si děsně bezbranej; byla tma, kolem mě byly nějaký postavy a zvuky co
vydávaly mě neuvěřitelně děsily, nemoh jsem nic dělat, chtěl jsem si
rozsvítit, ale nešlo to – nemoh jsem hnout rukou. Pak se mi to povedlo
a dotknul jsem se vypínače u lampičky nad postelí – nic,
ovladač od televize – nic. Prostě všechno, co bylo na elektřinu bylo
mimo provoz. Až pak najednou jsem dostal sílu a chtěl jsem utýct
z pokoje, a v ten moment jsem se probudil. Nejdřív jsem nevěděl,
co se děje, byl jsem docela vyděšenej, celej spocenej, měl jsem horečku a
tak jsem si z nočního stolku vyndal Paralen, vzal jsem si několik
tabletek, zapil je matonkou, zapnul jsem si televizi ať není ticho a usnul
jsem..
V půl čtvrtý odpoledne mě vzbudila Donna z Beverly Hills a já
vůbec nevěděl co se děje, nejdřív mě vyděsilo kolik je a navíc jsem si
připadal celej mimo.. na stolku byl prázdnej obal od Paralenu a platíčko
s Dithiadenem, takže mi hned bylo jasný, co se stalo.. ještě, že jsem
tam neměl nějaký agresivnější prášky:)
Autor: mike |
Trvalý odkaz | TrackBack |
11.4009. 08. 05
jen tak
Tak máme v Praze na bytě zase o jedno zvířátko míň. Tomáš
se po roce zbavil potkana. Způsob, jak to udělal (jen nerad přiznávám že
s mojí asistencí), se mi ale vůbec nelíbil. Byl to ovšem impuls,
abych zavzpomínal, co všechno jsem od mala choval za domací potvůrky a jak
jsem o ně přišel. Na konec pár příkladů, co se staly mým
známým..
Doma jsme nikdy neměli žádný zvíře. My ne, o patro níž měla
babička rozmazlenýho pudla. Žili jsme spolu v v symbiózé do mých
tří let, pak se vztah jednoho dne zhoršil. Už byl docela starej a prostě
si ode mě ze stolu půjčil barevnou fixku, já nesouhlasil, chtěl jsem ji
zpátky a ten debil mě pokousal. Na pár let jediný domácí zvíře.
V první třídě, když už pudlíka babička neměla, jsem za
vysvědčení dostal od druhý babičky kocourka. No, kocourka – já si
sice vybral kocourka, ale po prvních koťatech jsme zjistili, že jsem vybral
špatně. Kočku jsme měli skoro dvanáct let, přišly jsme o ní až
v době, kdy jsme předělávali střechu.
Zvířátko, který bylo jen a jen moje jsem dostal asi ve druhý třídě od
tety k svátku. Morče. Máma nadávala, že je to blbej dárek, ale co se
dalo dělat. Po tejdnu jsem najednou měl morčata dvě, asi proto bylo
předtim tak velký. Když jsme jeli na dovolenou, dali jsme morčata
k babičce, kde měly pár dní žít s králíkama u slepic.
Koho by napadlo, že děda nechá otevřenou králíkárnu a morčata uklove
kohout. Taky jsem měl andulku. Modrou. Ferdíka. Docela dlouho jsem ji měl,
ale začala se u mě projevovat alergie na peří a tak jsme museli koupit
peřinu pro alergiky a andulku si vzala prababička. Byla nemocná, zlomila si
křídlo o klec, ale jinak v pohodě. Jenže jak nelítala a starala
se o ní babička, tak jí zašlápla. Prostě jí neviděla. To jsem se
ale dozvěděl až o pár let dýl, do tý doby jsem žil v iluzi,
že byla stará a navíc, že je zakopaná v záhonku před panelákem (ta
andulka). Nebyla. Hodili ji do kontejneru. V sedmý třídě jsem si
pořídil rybičky. Zrovna v období, kdy se stěhoval můj pokoj
z bytu o patro výš na půdu. Podzim, venku zima a já ještě
neměl topítko. No a tak jsem přitápěl ponorákem. A jednou jsem
zapomněl a přitopil jsem trochu víc. Neonky a paví očka –
doporučuju začátečníkům, fakt odolný! Akvárko bylo prázdný a co
s ním? Pořídíl jsem si želvu, která dojela zbytky rybiček a
pokoušela se i o vodního šneka, kterej mi předtím čistil sklo, ale
marně. Než aby vylez a nechal si ukousnout část těla, radši už nevylez a
zemřel přirozenou smrtí ve svém domečku. Želvu mám doteď, měl jsem
jich víc, ale jedna se mi ztratila na zahradě a další jsem daroval kolegovi
od táty z práce.
A teď pár příkladů jak o své miláčky přišli mí známí.
Určitě jste kdysi dávno měli doma tatramatku – automatickou pračku
s vrchním plněním, která vám putovala po koupelně. Babičky
kamarádka ji měla. Měli i suchozemskou želvu, která běhala po bytě.
Na návštěvu koupelny za pračkou si zvolita špatnej čas a tak si
dokážete představit, jak její krunýř dopad. Krutá smrt. To můj
bratránek měl strašilku. Ve zverimexu se Péťa dozvěděl, že by měla
mít vlhko a ať kdyžtak terárko rosí. No a tak Péťa rosil a rosil až mu
strašilka zplesnivěla. Jinou kapitolou jsou známí, co zbožňujou
zvířata, dost se o ně staraj, ale občas udělaj ještě o dost
větší chybu. Jen co si vzpomínám, tak měli králíčka. Malej, chlupatej,
roztomilej. Utekl jim a skočil z balkónu ze čtvrtýho patra, takhle jim
skočilo a skončilo i kotě. Činčila, která si kousla do
prodlužovačky taky asi neměla moc šance na přežití a malá vodní
želva, která uschla v akvárku na topení, ve kterým se vypařila voda,
když byli na dovolený, nebyla posledním zvířetem, co chovali.
Tady v Praze jsme měli zvířata, který jsme si do bytu přímo
koupili dvě. Teda dva druhy. Křečky a potkana. Křečci byli původně dva.
Pak dohromady šest, asi jedenáct a přibývali. Jo, svoje počty si matka
redukovala docela hbitě, ale stejně jich bylo moc. V noci děsnej
kravál a pískání, když začali běhat po akvárku ve tři hodiny ráno.
Ondru to budilo. No a tak jsme je postupně všechny vypustili směrem ke
smetišti, kde se o chvíli dýl začaly stavět rodinný domky. My to ale
předtim netušili. Potkana měl Tomáš něco přes rok a za tu dobu ani
nedostal jméno (oficiálně nedostal – moje varianta, jak jsem mu
říkal s Kačkou nebyla uznána a Tom ji považoval za hanlivou).
Uvidíme, jaký další zvířátko se ocitne v péči zdejšího bytu.
Když si Tom vybíral potkana, uvažovali jsme o osmákovi degu, ale
jakmile jsme si přečetli, co dovede udělat, přešlo nás to. Co jste
chovali vy a jestli jste už dochovali, jakým způsobem?
Autor: mike |
Trvalý odkaz | TrackBack |
15.1903. 08. 05
jen tak
Soutěž. Akce. Jo, tyhle nápisy dneska vidíme skoro na všem. Ale ne
vždycky se vyplatí do toho jít. Třeba akce typu každá desátá SMS
vyhrává vstupenku kamsi – no, když to někdo zkusí ve dvě hodiny
ráno a pošle tři zprávy, má docela šanci uspět, ale jinak je to dost
ubohý. Cena SMSky cca 10–50 Kč a to už se lepší si lístek koupit.
Ovšem pocit, že jsem vyhrál taky není špatnej. Loni jsem se takhle za dvě
zprávy po 15Kč dostal na koncert do T-Mobile Arény. Pak jsou tu soutěže
další, na delší dobu. Ani se to možná nedá nazvat soutěž, ale spíš
„věrnostní program“:) ..joo, termín možná nevhodnej
k soutěžení s potravinama, ale třeba pokud pravidelně jíte
Hermelín, mohli jste získat docela zajímavý vybavení do kuchyně –
kráječ sýrů, dózu na nakládání hemelínů apod. Prostě si firma
jednoduše udrží svoje zákazníky, kteří ji neutečou ke konkurenci
– kupujete balenou vodu, ledový čaje a limonády? Pijte Aquillu,
sbírejte hvězdičky a můžete „zdarma získat originální předmět
s motivy z filmu „Úžasňákovi“ z produkce Walt Disney
Pictures.“:) Pro někoho možná zajímavý, znám však soutěž
zajímavější, který právě probíhá, ovšem v posledních týdnech
už je to docela hazard..
Určitě znáte reklamu na Coke Light – taxikářka nabere týpka,
jedou městem, děsný vedro, potí se, pije Colu, ona ještě přitopí a
doveze ho na to samý místo. Vyleze, skočí do svýho taxíku a pač je
vedro, podá ji taky jednu ledově vychalzenou Colu Light. Do toho písnička
„It's just what I want, it's just what
i need…“. Tuhle reklamu jsem viděl poprvé začátkem června
a pak v sobotu 11.6. dopoledne.. začal jsem na netu hledat, kdo to
zpívá a moje první kroky vedly na stránky Coca-Coly, v domnění, že
tam budou mít reklamu ke stažení. Neměli, ovšem byla tam informace jiná a
to podstatně zajímavější. A sice, že právě probíhá soutěž
o Apple iPod mini 4GB (mimochodem ta písnička z tý reklamy je
Mission Belle – Just What I Want). Projel jsem pravidla, systém
soutěže mi připadal férovej a začalo mi v hlavě šrotit, jestli to
vůbec někomu říct, zkusit to atd. Kolem oběda jsem se o tom zmínil
Tomášovi a prakticky celý sobotní odpoledne jsme vymejšleli taktiku, jak
by se dalo vyhrát. Každý den vyhrává iPoda 5 soutěžících, kteří
pošlou během dne nejvíce soutěžních kódů. Kódy se daj sehnat na
speciálních soutěžních obalech půllitrové Coca-Coly. To znělo
jednoduše a podle počtu kódů, kolik bylo nutno na výhru zaslat
v pátek a dále pak dle sobotního vývoje to nevypadalo vůbec složitě
→ 12:00 – 6, 5, 3, 1, 1; 13:00 – 10, 6, 6, 5, 3; 15:00
– 50, 21, 12, 10, 6; 20:00 – 50, 24, 17, 12, 10; 23:30 – 50,
30, 27, 24, 16; 23:55 – 50, 36, 36, 28, 24. Taktika, jak bychom to toho
šli byla jasná. V neděli sledovat co se bude přes den dít, pokud
nebudou první tři místa moc vysoko, já i Tom koupime
50 půllitrových balení Coca Coly a půjdem do toho. Způsob zasílání
hlasů mám zmáklej už nekolik roků, ještě když jsem loni vyhrával
discmana a před několika roky walkmana. Chce to trochu zkušenosti a výhra
je jistá. Moje know-how, zveřejňovat nebudu.
Neděle. Od rána sledování stavu a večer před jedenáctou jsme
s Tomem s vidinou jasné výhry jeli do Tesca na Zličín. Omyl.
O soutěži neměl zaměstnanec oddělení nápojů nejmenší tušení a
jediný, co jsme se dozvěděli byla informace, že svoje nápoje si Coca-Cola
doplňuje sama. Jerry mezitím doma zapisoval průběh soutěže a posílal
nám aktuální info na mobil, nevědíc, že kódy nejsou.
Člověk však nesmí všechno jen tak vzdát a tak fakt, že Cola
v Tescu není nás neodradil → pondělí, cca 21:50 a
s Tomášem vstupujeme do Carrefouru na Smíchově. Chladící box Coca
Cola svým obsahem ukazoval, že by se tu dalo něco sehnat, nicméně my jsme
šli přímo do oddělení nápojů a tam si někoho odchytli. Když jsme mu
řekli, že chceme 120 půllitrovejch Col, koukal na nás jak na debily,
protože si myslel, že to všechno děláme kvůli nafukovacímu lehátku
(právě probíhala akce, že kdo koupí 24 půllitrovejch kol dostane
lehátko Coca-Cola). O něj ale nešlo (mimochodem ve vodě
z důvodů vysokého stupně nestability nepoužitelný), nicméně když
už jsme na něj měli nárok, proč si ho nevzít, že?. Pět jich v tuto
pokročilou dobu na informacích už neměli a na pokladně nešlo prodat
najednou 120 kusů nápoje. Ale zvládli jsme to. Po jedenáctý jsme už
byli doma a strhávali nálepky z lahví a datlovali do notebooku. Já do
notebooku, Tomáš do telefonu. Jerry se ukázal jako vynikající obalový
skladatel a čtenář soutěžních kódů. Jak jsem věděl předem, začal
jsem posílat cca deset minutek před půlnocí. Stres, zásek telefonu,
neodesílání zpráv a najednou půlnoc pryč. Pár vteřin před půlnocí
jsem viděl, kolik stačilo na 5. místo, ale to se mezitim mohlo změnit a tak
jsem si ničim nebyl jistej. Tomáš jo. Z telefonu to nestíhal a tak
zbytečně vyhodil 45 kódů, protože to na pátý místo nestačilo
určitě. Já jich poslal 51 ale nic nebylo jistý, až když dopoledne
přišla SMS „Gratulujeme vyhravate denni vyhru Apple Ipod mini 4GB.
Zaslete Vasi adresu na cislo 9001103 ve tvaru….….“, tak
jsem si oddychnul. Tak se u nás na bytě soutěž rozjela na plný
obrátky. Informace na fóru Coca-Cola, že nejsou k sehnání nikde po
celý ČR nás docela těšila, nebyla tak vysoká konkurence.
Večer v úterý jsme naběhli do Carrefouru a koupili dalších
120 lahví Coca-Coly. Paní na informacích dodala lehátka, jež nám
dlužili z předchozího dne a přidala 5 dalších. Taky vznesla
dotaz, jestli přijdeme ještě zítra. Po návratu domů jsme si rozdělili
práci – Jerry strhával etikety a hlásil čísla, já zapisoval a
Tomáš si zprovozňovat sw na psaní zpráv z notebooku přes mobil.
Před půlnocí stres, vyhnání skóre na 2. místo (51 kódů) a pak debaty
o tom, kdy nám to přijde. Ve středu ráno SMS o výhře.
Hra zaujala i Donyho. Večer nákup v Carrefouru, tentokrát už
jen 24 kusů, dost nám ještě zbývalo, šlo nám jen o to mít
rezervu. Kolem půlnoci jsme odeslali 74 kódů (způsobem dokonale
zvládnutým, jež jsme si vycvičili během předchozích dvou dní), mělo to
bejt asi druhý místo, ale ráno SMS s informací, že nevyhrává.
Podezřelý bylo, že se v půl desátý na netu ani neobjevily výsledky
za předchozí den a o tom, že jim to evidentně blbne jsme věděli už
od pondělí. Tomáš sice v den když jsem hrál i já nevyhrál
iPoda, ale i když poslal 45 kódů, druhej den mu přišla
informace, že mu jich na získání výhry chybělo cca 40, což byl nesmysl,
protože na prvním míste bylo kolem sedmdesáti a na posledním kolem
padesáti kódů. Po telefonátu na infolinku to nějak vyřešili a odpoledne
přišla informace o výhře. A to nahlodalo i Jerryho.
Evidentně vyčkával, co se bude dít a moc se mu do tý soutěže nechtělo,
ale když viděl, jak máme promakanej systém a není skoro žádný riziko,
tak do toho šel taky.
Čtvrtek, Carrefour, cca 22 hodin, kupujeme Colu, tentokrát už ne
tolik a „akce lehátko“ už skončila. Po návratu jsme
samozřejmě vyhráli a tak i Jerry měl svýho iPoda jistýho. Kolem
půlnoci žádnej stres, šli jsme na jistotu. Poslední dva dny s náma
soutěžní horečku prožíval i soused, kterýho jsme do toho zatáhli.
A tak taky jednoho vyhrál – otec i syn, každej svýho. Tady
už bylo stresu dost, zničeho nic nechtěla síť odesílat zprávy a
u Radka se stalo, že zpátky chodily informace o tom, že jsme
odeslali špatný kódy. Ale vyšlo to.
Vypadá to, že v současný době už soutěžení až tak jednoduchý
není. My jsme hráli v červnu – v době, kdy ještě
neběžela v bedně reklamní kampaň na Soundwave se soutěží
o Apple iPod mini, v době, kdy sehnat Colu bylo dost obtížný,
prostě v době, když o tom skoro nikdo nevěděl. To byl důvod,
proč jsem sem nehodil report už dřív. Chtěli jsme to zkusit během
července ještě jednou. Náklady jsme zprůměrovali, takže každýho vyšel
iPod na 72 lahví (1285,–Kč), což je pěkná cena + lehátka a já
mám doteď Colu, kterou už nemůžu skoro ani vidět. No, jenže už jsme do
toho nešli. Coca Cola mění skoro každej tejden pravidla. Nejdřív téměř
žádný omezení, pak šlo vyhrát na člověka maximálně 3 iPody a
v současný době už každej může vyhrál jen jednoho. Taky se hned na
netu objevily inzeráty na iPod speciální Coca-Cola edici za 4500,–
což se vyplatí v porovnání s běžnou cenou, ale kdyby tohle
dělal každej, tak příště můžou všechny soutěže hned po vyhlášení
radši zrušit. Další zajímavou věcí je, že systém má vyřadit ze
soutěže v daný den toho, kdo pošle špatně 10 zpráv –
pokud obsahuje špatně napsanej kód (což není při počtu odesílanejch
zpráv, zvlášť když se nedá rozeznat natištěná osmička od šestky,
vysoký číslo). Podle informací na fóru a podle toho co se nám stalo při
soutěžení to ale vyřazuje velice zvláštim způsobem. Tomáš poslal
2 SMSky, z toho se jedna odeslala dvakrát a hned byl mimo hru. Těch
deset zpráv nepřekročil určitě. A 10 kódů taky ne. Žeby to
změnili na jednu chybnou? Další podpásovkou poslední doby je fakt, že ze
stránek zmizelo aktuální denní skóre a taky historie s počtem
kódů, který bylo od začátku soutěže potřeba k získání iPoda.
Když jsme hráli my, tak jsme přesně věděli do čeho jdeme a jestli se to
ten den vyplatí. Když jsme už všichni iPody vyhráli, tak jsme se druhej
den informativně koukali, jak pomalu stoupá počet posílanejch kódů. Na
pátý místo už pak nestačilo ani 100 kódů, takže jsme to myslim
vychytali hodně dobře.
Jestli to toho někdo z vás půjde, držim pěsti, ste odvážný a
odvaha se cení, ale myslim, že to už ani nemá cenu. Radši bych si ho teď
od někoho koupil na netu za ty čtyři litry. Abyste vyhráli, tak tipuju, že
je v současný době potřeba aspoň 150 kódů, při ceně Coly
17,90 to máte 2685 + cenu za SMS 150 Kč (včetně DPH) + stres a
ještě velká nejistota, jestli vám jen nezůstane jen 75 litrů
Coca-Coly a naprosto zbytečně nevyhodíte peníze.. uvidíme, jak se budou
pravidla vyvíjet dál, poučení je, že pokud chcete soutěžit, musíte bejt
pořád ve střehu, sledovat, co se kolem děje a začít mezi prvníma, jinak
nemáte šanci. My takhle vyhráli celkem 6 iPodů – ještě, že se
mi líbila písnička „Just What I Want“:)
Autor: mike |
Trvalý odkaz | TrackBack |
22.5602. 08. 05
jen tak
Tak jsem si pomalu začínal myslet, jak mam děsnou brigádu. Lidi sou
nevděčný, nadávaj, někdy jsou i sprostý. Pracuju v GfK –
Institutu pro výkum trhu, voláme klientům Český spořitelny a
zjišťujeme, jak jsou spokojený se svojí pobočkou. Jo, chápu, že to
třeba někoho obtěžuje, ale dělá se to pro jejich dobro a nikomu to
neublíží. Odmítnout se dá i slušně, ale to uměj jen slušný a
civilizovaný lidi. V ČR, nebo aspoň tam, kam se dovolám žije spousta
lidí retardovanejch. Hovada, na který člověk občas narazí, který se po
zvednutí sluchátka nejsou schopný představit, ani alespoň říct slovo
haló nebo prosím a pak začnou hulákat: „Týýý, běž se
vysrat“, nebo „Drž hubuuuuu!“ to jen potvrzujou. Ale někdy
se člověk pobaví, aspoň poznám jinou kulturu, takovýhle lidi já totiž
ve svým okolí nepotkám.
Jo, díky těmhle zkušenostem jsem si řikal, že brigáda nic moc, ale na
druhou stranu se člověk nenadře jak pes. No, nenadře – po osmi
hodinách kdy slyšim jen vyzvánění, a kdy třeba 20 minut nezavřu
pusu a ztrácim hlas mě to dost s**e, ale všechno ze mě spadlo, když jsem
byl předevčírem v Carrefouru.
Nákup zeleniny. Fronta. Teda dvě fronty. Juknu dopředu a tam místo čtyř
vah běžely jen dvě a za nima týpek, kterej byl evidentně mimo mísu.
Absolutně nestíhal a navíc si ještě nepamatoval kódy zboží a
vyhledával je v nějakym seznamu – vážně nechápu, proč tam
takový lidi dávaj v době, kdy tam je tak narváno a ještě samotnýho,
chudáka. Tohle dělat jako brigádu, to bych asi zešílel!
Co vy, kde takhle přes léto pracujete? Pište do komentářů svoje
zážitky, sem docela zvědavej. Včera jsme to pitvali v práci a když
jsem zaslechnul, co se děje v pekárnách, myslel jsem, že nebudu jíst
pečivo. Někdy lepší nevědět:)
Autor: mike |
Trvalý odkaz | TrackBack |
22.4502. 07. 05
jen tak
Tak mi dneska konečně začalo volno a prázdniny. No, teoreticky začalo
už začátkem června, kdy začalo zkouškový, ale to jsem moc volnýho času
neměl.
První týden v červenci strávim nedaleko Sobotky v Českém
ráji – ve Vesci. Je to tu moc pěkný, příští tejden sem hodim
fotečky. Dneska jsme vyjeli na okružní jízdu do Sobotky (na ledovou kávu a
zmrzlinu), a pak okruhem přes Nepřívěc, Mladějov a kolem Drštěkryjí
zpátky. No, na to, že jsem na kole seděl poprvý od minulýho léta jsem
docela v pohodě:)
Autor: mike |
Trvalý odkaz | TrackBack |
02.5809. 06. 05
jen tak
V posledních dnech jsem se rozhodnul, že přestoupím z ČVUT FEL
na VSLIB Fakultu mechatroniky do Liberce (ze studijních, ale i osobních
důvodů).. už jsem byl rozhodnutej téměř na 100%, ale teď jsem zase
trošku mimo a nejsem si tak docela jistej, co vlastně chci..
Na jednu stranu mi tady v Praze docela dost vadí neosobní přístup a
striktní dodržování všech pravidel, na stranu druhou se mi líběj
možnosti, co naše škola nabízí (předměty jsou tady na ČVUT přece jen
zajímavější než v Liberci a uplatnění taky bude lepší). Rozhodnul
jsem se, že přestoupím do Liberce na Fakultu mechatroniky, kde si
v klidu dodělám bakaláře a pak uvidím, jak to půjde dál,
případně se vrátím zpátky do Prahy. Tak jsem byl rozhodnutej ještě
před čtrnácti dny téměř na sto procent, ale teď po týdnu stráveném
v Jablonci si nejsem jistej, jestli to tak opravdu chci. Je sice spousta
věcí, co jsou pro abych přešel na školu do Liberce, ale taky existuje dost
důvodů, proč zůstat tady v Praze.
Teď jsem třeba po týdnu přijel sem do metropole a vyloženě jsem se
těšil na náš přeplněnej byt, kde zase bude nepořádek a klídek. Na
Prahu, kde se tlačej nespokojený a nasraný lidi do metra. Věci, který mi
dřív vadily, mi teď po týdnu žití v Jablonci náhle (a pro mě dosti
nečekaně) začínaj chybět. Při vzpomínce na to, že jsme se
o víkendu s kámošem vypravili na diskotéku nedaleko Jablonce, kde
jsem si připadal jak na vesnické zábavě před dvaceti léty, mi není moc
dobře. V úterý mám zkoušku, ale přijel jsem už včera (středa).
Šel jsem s Káťou a Zdeňkem na Břevnov na vynikající nakládanej
hermelín a několik hodně pivek a pak pěšky za svýma spolubydlícíma
kolem břevnovskýho kláštěra na Hvězdu a hned se mi zlepšila nálada. To
by mi asi v Liberci/Jablonci chybělo..
Nooo nic, jdu si lehnout, už je docela pozdě (1:57) a vypadá to, že jsem
tu jedinej vzhůru (kromě zapnutý televize vedle v pokoji:) a i na
mě padla únava:-)
Poraďte v komentářích – přejít, nebo zůstat v Praze
a důvody proč se rozhodnout právě tak? Dík.
Autor: mike |
Trvalý odkaz | TrackBack |